úterý 10. dubna 2018

Svět ve světě / Kudy jsi Toužil jít a Kam?

Dát vale mumraji turistů a vejít do prvního úkrytu, co se naskytne. Ah, jasně, počítáme s vámi, když teda tvrdíte, že sem polovičně patříte. Chcete sem patřit celistvě? Pak tedy pokračujte - šipky, šipky, ukážou kam dál. Tak já teda jdu. Chodbou, schodištěm, až k mým možným náhradníkům. Všichni máme společný ten malý záhyb srdce, co ne každý má. Přítomnost vyšinutosti. Jak přes kopírák, a stejně každý svým.

sobota 4. listopadu 2017

Až...

Až začnu chodit do tanečního kroužku. Až nastoupím na střední. Až se dostanu na vysokou. Až budu mít první stálý pracovní kolektiv. Až... Až nastane chvíle pro pravé projevování mého já.

Nebudu lhát, já jsem sama sebou. Jsem ucelená, ale jen pro své vlastní vnímání. Jednou polovinou se projevuji zvenčí, druhá zůstává uvnitř. Nevím, zda některá z těch polovin převládá. Nevím, jak by to vypadalo, kdyby na povrch vyvstala potlačovaná povaha. Nic to nemění na tom, že po tom odjakživa toužím.

sobota 23. září 2017

Pozorovatel

Dennodenně nastupuju do tramvaje (chůzi si s mými sklony k nestíhání nemůžu dovolit) absolvovat několikaminutovou pracovní směnu, jejíž jsem otrokem. Jsem pozorovatel. Zavřít oči je mi odepřeno, a tak hledím. Holka s plnýma rukama - v jedné drží knížku, ve druhé ohryzek jablka, který vyhlíží výstup u odpadkového koše. Otrávené obličeje vezoucí se do zaměstnání.

neděle 17. září 2017

6. 9. 2017

Opona spadla teprve před chvílí, já jsem ještě v opojení předcházejícího tesklivého potlesku mých dlaní, nestačím se vzpamatovávat, ale vybíhám schody, kličkuju mezi pomyslnými soupeři, kteří se účastní stejného závodu. Předbíhám je, vykračuju ze dveří s hranou lehkostí chůze i duše. Nechci pokračovat, ale zůstat tu další sekundu, semlelo by mě to. Nerozhlížím se, nemůžu. O přestávce jsem se rozhlížela až moc, tolik, že jsem se platonicky zamilovala do dnešního večera. Schodiště mi klouže pod chodidly, utíkám před snem, před svým pravým já. Hlavně se nerozhlížet. V dohledu několika metrů už mi nikdo nepřekáží, budu volná. Dovírám za sebou poslední skleněné dveře, které jsou za světla vchodem, za tmy východem. Všechny pocity ze mě spadnou, jak jsem si myslela.

pátek 11. srpna 2017

Dvě říše v údivu

Mlha se začala postupně rozestupovat a před očima se zjevil dosud neznámý svět, jen vkročit. Ale... oblibou je hledat ve všem různá "ale". Proč tedy vejít vrátky, když můžu celý svět obejít a po návratu se rozhodnout přelézat plot zakončený ostnatými dráty? Zní to jako začátek pohádky, a přitom se jedná o absurdní drama, které se v paměti cítí jako v oparu drog.